V minulém článku jsme si ukázali jednoduchý model tzv. obrácené U-křivky, která ukazuje vztah mezi výkonem a nabuzením (úzkostí nebo stresem, chcete-li). Model obrácené U-křivky je super jednoduchý a všichni jsme se s tím už zřejmě pocitově setkali, ať už ve sportu nebo jinde v životě.
Kritici tomuto modelu vyčítají příliš velké zjednodušení celé situace a že se jedná pouze o jednopohledový model na mnohopohledovou situaci:-). Model pracuje jen s úzkostí a vynechává další emoce, které mohou sehrát velkou roli ve výsledném výkonu.
Tak se vědci zamysleli a dali dohromady další model tzv. Individuální zóny optimálního výkonu (IZOF – Individual Zone of Optimal Functioning). Model IZOF pokrývá celé spektrum faktorů, které přispívají k optimálnímu výkonu a určí každému jednotlivému sportovci návod, jak se do této zóny, kdy může podat optimální výkon, dostat.
Druhou stranou mince tohoto přístupu je, že s tím, jak moc věcí obsahuje, zároveň stoupá náročnost jeho implementace a je třeba čas a prostor si s tím pohrát a vyladit si výsledek a jednotlivé zóny.
IZOF model má poskytovat komplexní rámec pro popis, predikci, vysvětlení a kontrolu individuálního výkonu a jeho úrovně tak, jak jej vnímá jednotlivý sportovec.
Strašidelná definice, že? 🙂 V dalším textu uvidíme jednotlivé komponenty IZOF modelu, jak se skládají, jak se hodnotí, jak do sebe zapadají a jak dají nakonec dohromady jakousi mapu nebo návod, jak se naladit na optimální výkon. Jinými slovy, výstupem je návod, který říká něco ve smyslu: “Trochu víc motivace, přidej na agresivitě, před závodem se přiměřeně hydratuj, abys neměl sucho v puse, přidej na koncentraci, víc pravidelného dýchání, nech trochu zapracovat nervozitu, ale ne zas moc, jen takové ty motýly v břiše, zapni nepřátelskost na max a je to, jsi v optimální zóně svého fungování a máš na to podat svůj nejlepší výkon…” Jednoduché jako facka, že? 🙂
Ale abychom to jen takto nezjednodušovali, pojďme se podívat, s čím IZOF pracuje a jak se vytváří zóny optimálního výkonu.
IZOF se dívá na výkon přes 5 dimenzí:
Forma (Form) se zabývá stavy jednotlivce z pohledu toho, co se mu děje v hlavě, jak se cítí po těle a v pohybu a jaké má sociální vazby.
Obsah určuje pohled sportovce na jednotlivé emoce, jestli jsou pro něj užitečné nebo neužitečné pro výkon. Tak nám vznikne klíčová matice emocí, které jsou například užitečné pro výkon, ale pro sportovce třeba nepříjemné nebo naopak emoce, které jsou pro výkon neužitečné, ale jsou třeba příjemné.
Zapracování negativních emocí a neužitečných prvků je klíčové a charakteristické pro model IZOF. Dosud se všechno řešilo jen v pozitivní rovině a chtělo se jen víc toho dobrého.
| úspěch (dobrý výkon) | neúspěch (slabý výkon) | |
| pozitivní emoce | P+příjemné (pozitivní)užitečné pro výkon | P-příjemné (pozitivní)neužitečné pro výkon |
| negativní emoce | N+nepříjemné (negativní)užitečné pro výkon | N-nepříjemné (negativní)neužitečné pro výkon |
Například máme emoci agresivitu. Sportovec ji chápe jako negativní emoci, ale zase mu (subjektivně) pomáhá v dobrému výkonu, takže dostane označení N+. Pak může být sportovec třeba milý – to je v matici na úrovni P-. Ač je to příjemné a pozitivní, tak k výkonu mi to subjektivně nepřidá a má to na něj škodlivý efekt podle hodnocení samotného sportovce. Z této matice se pak snadno odvodí, kde a v jakém mentálním nastavení se má sportovec pohybovat, pokud chce podat optimální výkon – musí být v zónách P+ a N+ a pokud možno se vyhýbat P- a N-, resp. fungování v těchto zónách minimalizovat. Níže uvedený obrázek hodně napoví, co je výstupem aplikace IZOFu:
Výše zobrazený sportovec (jde o nějakého finského oštěpaře), aby podával optimální výkon, tak si potřebuje namaxovat stavy jako rozhodnost, jistotu, chuť jít si za výsledkem a zuřivost a vnitřní napětí. Naopak by se měl hlídat a nebýt hodný, příjemný, spokojený a klidný, nudný, odevzdaný, unavený.
Model IZOF původně pracuje s emocemi kvůli rovnici EMOCE = ENERGIE. Emoce, ať už jakákoliv, dodává tělu energii. Vzpomínáte u modelu obrácené U-křivky na efekt růstu úzkosti a tělesných projevů? Tam také emoce úzkosti nebo strachu zpočátku přidávala na výkonu.
V dalších aplikacích modelu IZOF se ukázalo, že není třeba se omezovat jen na emoce, ale je možné tam přidat cokoli, co sportovec vnímá jako důležité a co umí odhadnout po stránce intenzity. Další příklad pracuje (mimojiné) s pojmy jako “Soustředěný”, “Sucho v ústech”, “Pravidelné dýchání”, apod. Tyto položky byly do aplikace modelu přidány jako stavy, které sportovec identifikoval a má je za důležité.
V obrázku výše je vlevo znázorněná stupnice 0 – 10. To je určení úrovně intenzity, kterou si sportovec zvolí v rámci dimenze Intenzita modelu IZOF. Kromě intenzity se díváme ještě na dimenzi času a jak se mění zóny při, před a po utkání.
Dodatečné dimenze a škály model trochu zkomplikovaly, ale s trochou cviku se to dá zvládnout.
Jak tedy najít svoji Zónu?
Začneme tím, že si určíme okamžiky (zápasy, turnaje, apod.), kdy jsme podali náš špičkový i příšerný výkon. Buď ten okamžik známe, protože jsme třeba zaběhli famózní čas na kilometr nebo nám náš výkon někdo ohodnotí (např. trenér). V týmových sportech nebo například v bojových sportech můžeme podat excelentní individuální výkon a přesto prohrajeme. Vybavit si tyto okamžiky je klíčové a budeme s nimi dále pracovat.
Následně určíme, jaké parametry jsou pro výkon (špičkový i příšerný) důležité a jaké mají na něj vliv. Mohou sem patřit emoce, myšlenkové stavy nebo tělesné stavy. Pamatujte, že potřebujeme vědět, jaké jsou faktory u špičkového výkonu, ale i mizerného výkonu.
Jaké parametry nebo faktory tedy chceme sledovat? Existuje několik cest, které nás k nim dovedou. Záleží na tom, kdo je používá a kolik toho chce vědět. Práce s IZOF spočívá i v tom, že mohu výkonnost měřit a predikovat, takže trenér nebo kouč může chtít sledovat stejné parametry u všech svých svěřenců případně sledovat parametry výkonnosti u celé vybrané populace.
Ukážeme si 3 cesty, jak určit parametry, které v rámci hodnocení IZOF můžeme sledovat.
Nejširší záběr dostaneme použitím standardizovaného seznamu emocí. Na Internetu jsou rozepsány seznamy emocí, které si můžete stáhnout a čerpat z nich. Z takového seznamu vyberte 10 pozitivních a 10 negativních a sportovec pak rozřadí jednotlivé emoce do matice (P+, N+, P- a N-) a přiřadí jim intenzitu podle toho, jak se v té emoci při nebo před výkonem cítí a jak mu její intenzita pomáhá nebo nepomáhá. Tento přístup vyžaduje slovníček emocí, který má sportovec k dispozici, aby byli všichni na stejné lodi. Plusem této metody je její jednoduchost a nenáročnost na zorganizování a administraci. Stačí na to excelová tabulka. Nevýhodou je její univerzálnost a formálnost. Ne všichni sportovci se ztotožní s možnostmi, které jim 20 vybraných emocí přináší.
Dalším a podle mě větším problémem je nedostatek tlaku na sportovce, aby si v sobě udělali potřebnou sebereflexi toho, co je pro JEJICH výkon důležité a pomáhá a co nikoli.
Další možností, je použití nějakého expertního pohledu např. zkušeného trenéra, který definuje faktory pro úspěch. Výhodou je větší zacílení než v případě předem definovaného seznamu emocí. Nevýhodou zůstává to, že není zacílený na daného konkrétního sportovce a to, jak on či ona prožívá svůj výkon. Nicméně vhodně zvolenou sestavou faktorů ovlivňujících výkon je možné aspoň “nějak” nastartovat celé testování a práci s výkonem u sportovců a zapracovat nějaké standardizované intervence.
Posledním způsobem, který si ukážeme, je přesné zacílení na jednotlivého sportovce. Pomocí reflexe se sportovec zkusí dostat k co nejpřesnějšímu popisu svého stavu při výkonu. Můžeme zkusit otázky typu: “V čem byl rozdíl, když jsi se cítil dobře připravený na turnaj a když jsi měl slabou přípravu na turnaj?”, “Jaké emoce jsi vnímal při super výkonu a jaké při slabém výkonu?”, “Jak jsi se cítil, když protihráč skóroval?”, “Co jsi dělal, když jsi se cítil takto?”, apod. Tento způsob klade nejvyšší nároky na sportovce, protože to od něj vyžaduje velkou míru sebeuvědomění, aby dokázal rozpoznat, co se uvnitř něj děje. Zároveň je tento způsob nevhodný pro srovnání sportovců a nějakou standardizovanou práci se sportovci, protože každý výkon prožívá jinak a každý bude mít jiné faktory pro fungování v optimální zóně pro výkon.
Výše zmíněné metody samozřejmě nejsou nijak vyčerpávající a je možné je i třeba kombinovat. Zároveň je třeba probrat situaci PŘED, PŘI a PO výkonu, každá situace může mít svoje vlastní faktory pro optimální fungování.
Dalším krokem je určení intenzity námi vybraných faktorů špičkového (mizerného) výkonu. Můžeme si zvolit například stupnici od 1 do 10 (nebo jakoukoliv jinou). Někomu by možná postačila stupnice 1 – 3, kde 1 je minimální úroveň intenzity emoce nebo stavu a 3 maximální. Je to na preferenci každého z nás. Důležité je, vědět, co se za tou hodnotou skrývá.
Jakmile máme přiřazenou intenzitu jednotlivých emocí a stavů, zkuste si to celé vizualizovat, aby se vám s tím dobře pracovalo. Inspirovat se můžete například u výše uvedených grafů, ale není to nutné, někdy stačí jen přehledná tabulka, kterou můžete mít pořád na očích.
Celé kolečko identifikace zóny uzavřeme validací. Naše poznatky o výkonu a naší zóně potřebujeme pravidelně validovat s tím, jak se sami rozvíjíme a posouváme.
Poslední krok, který už sice nepatří úplně do popisu samotného modelu IZOF je nalezení způsobu, jak se do své zóny dostat. Potřebujeme nějakou formu intervence, která nás do zóny dostane. Jinými slovy, je teď na sportovci, aby se naučil, jak vyladit svoje emoce (nebo jiné stavy) na tu správnou intenzitu tak, aby to bylo “tak akorát”. Například zóna pro optimální výkon u sportovce obsahuje agresivitu na úrovni 6 z 10 nebo 7 z 10. Když je to víc, je to už moc a je to neužitečné a negativně ovlivňuje celkový výkon a pokud je to málo, například 4 z 10, tak je úroveň agresivity nedostatečná a taktéž nepomůže. Náš sportovec pak musí mít naučený postup (nebo postupy), které u něj prokazatelně na základě minulých zkušeností pomáhají s tím, dostat agresivitu na tu “správnou” úroveň.
Tato skladba intervencí pak může být předmětem experimentování s různými metodami, jak se naladit na tu správnou míru intenzity požadovaných stavů. V tomto ohledu doporučuji určitou zdrženlivost a testovat opakovaně a opakovaně se přesvědčovat, že daná intervence opravdu zabírá nebo nezabírá a teprve až vám dojde inspirace, je na čase zkusit něco nového a “vědečtějšího”. Pamatujte vždy, že jde o vliv a vazbu na skutečný výkon a ne na nějaké pocity o dobrém výkonu.
Zkusme třeba příklad. Sportovec má vysledováno, že v jeho P- prostoru (pozitivní emoce, ale neužitečná pro výkon je laskavost a socializace). Naopak v N+ prostoru je “vztek a nasranost” na maximální úrovni. Takový sportovec by pak měl přijít do haly, vzít si mikinu s kapucí, tmavé brýle, agresivní muziku do uší a svojí mysl zaplavit představami nepřátelství, boje, agresivity, pomsty, apod. Kdyby takový sportovec přišel do haly a s každým by se radostně přivítal, přátelsky si popovídal, pozdravil se s fanoušky, apod., tak by se zřejmě do své zóny optimálního výkonu pravděpodobně nedostal a jeho výkon by pak utrpěl.
Reference:
Ruiz, M. C., & Hanin, Y. L. (2004). Athletes’ self perceptions of optimal states in karate: An application of the IZOF model. Revista de Psicología del Deporte, 13(2), 229–244.
https://abruzzo.coni.it/images/abruzzo/Seminario_CONI_Chieti_06.05.2016_Montse_Ruiz1.pdf
Hanin, Y. L. (2000). Individual Zones of Optimal Functioning (IZOF) Model: Emotion-performance relationship in sport. In Y. L. Hanin (Ed.), Emotions in sport (pp. 65–89). Human Kinetics.
Chcete vědět víc? Registrujte se.