„…Musíš myslet pozitivně!”
No děkuju pěkně, to bych asi nevymyslel.

Pozitivní myšlení ve sportu má svoje místo. Povzbuzující pokřiky typu „Pojď, to dáš!”, „Zvládneš to!” nebo „Dáme!“ mohou krátkodobě nakopnout a dodat energii, hlavně ve vypjatých momentech zápasu. Možná to znáte sami — soupeř má mečbol, vy jste pod tlakem, ale ještě není konec, ještě zabojujete.

V samotném výkonu to často funguje.
Otázka je: funguje to i před výkonem?
Tedy ve chvíli, kdy jste nervózní, ve stresu a v hlavě vám jede kolotoč myšlenek?

Pozitivní myšlení před startem: proč to řadě sportovců nefunguje

Když čekáte na start, máte čas být „ve své hlavě“. A protože jste ve stresu, není ten vnitřní dialog většinou ničím příjemným. Naskakují obavy, pochybnosti, katastrofické scénáře.

A tady přichází ta známá rada:
„Přepni se. Mysli pozitivně.“

Jenže to má háček.

Aby pozitivní myšlení fungovalo, musíte mu věřit. A to se ve stresu těžko dělá.

Když si říkáte „Dneska to dám!“ a přitom uvnitř cítíte strach, tělo to pozná. A vy sami sobě v té chvíli nevěříte.
Výsledek?

roste vnitřní napětí,
přibývá další stres,
pozornost se místo na výkon zaměřuje do hlavy.

Sportovec pak jde na start vystresovaný, svázaný a s hlavou plnou vnitřního boje. A i když výkon nakonec dopadne dobře, pokaždé si tím projde znovu — což postupně ničí psychiku, přispívá k úzkostem a vyhoření.

Možná by pomohlo dělat pravý opak

Co kdybyste se s myšlenkami prostě přestali hádat?

Nemusíte se přesvědčovat, že bude všechno super.
Nemusíte si násilně vytvářet pozitivní obrazy.
A už vůbec nemusíte bojovat s každou negativní myšlenkou.

Mozek generuje myšlenky neustále — je to jeho práce.
A některé jsou vážně nepříjemné.
To ale neznamená, že jsou pravdivé nebo že se podle nich musíte řídit.

Vypadá to například takhle:

Objeví se myšlenka: „Dneska na to nemám.“
Dřív: „Ne, ne, přece to dám! Musím být pozitivní!“
Teď: „Aha, přišla myšlenka o tom, že na to nemám. OK.“

A jdete dál.

Tím to končí.
Žádný boj.
Žádná spirála přemítání.

Jak to vypadá v realitě? Jeden konkrétní sportovní příklad

Představte si, že stojíte před důležitým zápasem a v hlavě se objeví:

„Cítím se hrozně. Určitě vypadnu v prvním kole.“

Normálně byste:

se to snažili potlačit,
přemlouvat se,
vytvářet pozitivní proti-myšlenky.

A tím byste vlastně věnovali myšlence ještě větší pozornost.

V přístupu založeném na všímavosti to vypadá jinak:

„Aha, přišla myšlenka strachu z prohry. Vím o ní. A nechávám ji tu být.“

To je celé.
Takhle jednoduché — i když ne vždy lehké.

Japonský šermíř: případová studie

Sportovní psycholog Fukuzaki (2023) popsal příběh mladého šermíře, který bojoval s těžkými předstartovními stavy.

Byl nervózní před každým turnajem.
Na kempu mu poradili, ať „myslí pozitivně”.
Snažil se, ale vůbec to nefungovalo — spíš to stres zhoršovalo.

Společně pak vyzkoušeli techniku Mindfulness and Acceptance (MAC) — tedy všímavost a přijetí.
Základní princip:

Myšlenky přijímám, ale nereaguju na ně.

Po třech sezeních a domácím tréninku:

šermíř nebyl na startu „sestřelený“,
nerozjížděl panické scénáře,
byl soustředěnější a klidnější,
dostal se do výkonu bez zbytečných mentálních bojů.

Super, takže nakonec happyend? Ne, tento příběh nemá (zatím?) sportovní happyend. Na domácím šampionátu náš šermíř prohrál se soupeřem, se kterým má dlouhodobě vyrovnanou bilanci, ale psychická pohoda se zlepšila dramaticky — což je zásadní pro prevenci úzkostí, depresí a vyhoření.

Co přesně mu pomohlo? Dva klíčové faktory

Přestal používat pozitivní myšlení
Tím uvolnil pozornost, kterou předtím zahlcovalo neustálé přepínání myšlenek.
Začal používat všímavost
Ta mu pomohla držet odstup od negativních myšlenek tak, aby ho nesvázaly.

Nejdůležitější věta celého článku

Myšlenky ovlivnit nemůžu.
To, kolik pozornosti jim dám, ovlivnit můžu.

A to je zásadní rozdíl.

Praktické cvičení pro sportovce (4–10 minut)

Nastavte si časovač, sedněte si, zavřete oči a jen sledujte, co se objevuje ve vaší hlavě.

Čekám na myšlenku.
Je tam chaos? V pořádku. I „nejde mi to“ je myšlenka.
Pojmenuju ji:
„Aha, přišla myšlenka o tom, že to nefunguje.“
Nechám ji odplout:
Nic s ní nedělám. Jen vím, že tam byla.
Čekám dál.

Můžete si pomoct jednoduchou metaforou:

myšlenky jsou listy padající ze stromu,
nebo bubliny stoupající z hlubiny,
nebo auta projíždějící po silnici — vy stojíte na chodníku.

Nic neřeším. Jen pozoruju.

Mini-protokol: co dělat 10 minut před startem

Poté, co potrénujete protokol popsaný výše, zkuste před výkopem, startem, buly, apod. tento protokol. Zabere to jen pár minut.

1) 30 sekund — Nádech–výdech (uklidnění nervového systému)
Klidné dýchání nosem, výdech o něco delší.

2) 2 minuty — Všímavost myšlenek
Přichází? OK.
Jsou nepříjemné? OK.
Nechávám být.

3) 1 minuta — Ukotvení ve smyslech
Co cítím v chodidlech?
Co slyším?
Kde mám ruce?
Zpátky do těla, ne do hlavy.

4) 5 sekund — Záměr
„Chci dnes bojovat. Chci být přítomný.“
Krátké, jednoduché, bez očekávání výsledku.

A jdu do toho.

Proč to funguje?

Nemarníte energii bojem s něčím, co ovládnout nejde (myšlenky).
Zachytíte se v přítomném okamžiku.
Snížíte předstartovní úzkost.
Zvýšíte mentální kapacitu pro výkon.
Tělo nepřejde do paniky.

A hlavně — předstartovní zkušenost se stane znatelně lehčí.

Závěr

Pozitivní myšlení je užitečné — ale ne před startem, kdy je hlava zahlcená stresem.
Tam často napáchá víc škody než užitku.

Přístup založený na všímavosti dává sportovci schopnost:

mít své myšlenky,
ale nebýt jimi řízený.

A to je dovednost, která se zúročí v tréninku, v zápasech i mimo sport.

Reference: Fukuzaki T. Mindfulness Training with a Fencing Athlete Who Was Troubled by an Uncharacteristic Inability to Perform Well Competitively: A Case Report. Yonago Acta Med. 2023 Apr 26;66(2):306-310. doi: 10.33160/yam.2023.05.009. PMID: 37229378; PMCID: PMC10203631.)